Jdi na obsah Jdi na menu
 


¨Zrušená železnice

23. 7. 2013

 

 

Zrušená železnice
 
„Tak jo,“ řekl jsem Fousovi do telefonu ohledně jarního čundru. Tohle měl být Fousův první vandr, který by sám organizoval. Alespoň nám to tak řekl, že by to chtěl zkusit. Většinu vandrů jsem totiž dosud organizoval já, tak uvidíme.
„Hmm… Žracák, ešák, lžíci, nůž, spacák, celtu a čutoru mám a bez ostatního alespoň částečně přežiji,“ pomyslel jsem si, když jsem dobíhal trolejbus číslo 11 a v duchu si kontroloval věci. Nasedl jsem a jel k hlavnímu nádraží v Plzni. Ve čtvrt na devět potkávám Trundu a jdeme si společně koupit něco na zub do „Malinovky“. V 8:35 jsme už seděli ve vlaku s Fousem a Koblihou a společně jeli vstříc dalším zážitkům.
Fous byl nervózní, asi přemýšlel, jak vandr dopadne a jestli se nám bude líbit. My jsme si zpívali a já jsem jedl Milku. Speciální jahodová edice mě nepotěšila a tak jsem jí nechal kolovat, podal jsem jí Fousovi. Skončila u něj, protože jí celou sežral a na Trundu a Koblihu nezbylo. Dojeli jsme na nádraží, odkud jsme měli jít nahoru do kopce, tam přespat a pokračovat dolů do údolí. V údolí jsme se měli napojit na starou, již nepoužívanou, železnici. Po ní jsme měli jít celý den. A pak by se rozhodlo kam jít dál (nejkratší cestou k hospodě). Nicméně Fous z nervozity zazmatkoval, a tak jsme vystoupili z vlaku o stanici dřív. Už jsme na něho chtěli začít nadávat, ale on nás zastavil včas, že prý z mapy zjistil, že je tu nějaký kopec, na který bychom mohli vyjít, pak pokračovat po hřebenu a dojít až na původně plánované místo.
„Já bych teda šla, ale jak je to vlastně daleko?“ zeptala se Kobliha. Fous jí na to rozpačitě odpověděl: „No, teda, já, no, 25 kilometrů.“
„Cože? To nemáme šanci ujít za 6 hodin,“ vykřikla Kobliha rozčilením. Po 10 minutové debatě jsme dospěli k názoru, že půjdeme po hřebenu co nejdále a utáboříme se tam, kde zrovna tou dobou budeme. Všichni souhlasili, a tak jsme vyrazili.
Cesta probíhala celkem v pohodě, i když Fous byl naprosto zdrcen. Ani v těch nejhorších nočních můrách si nepředstavoval, že to dopadne takhle. Určitě si v duchu říkal: „Co jsem to za vola? Vystoupit o stanici dřív?" To se mi nelíbilo. „Hele, Fousi!“ řekl jsem mu, protože jsem mu chtěl pozvednout náladu, „znáš ten vtip o blondýnkách?“
„Já na tuto nejsem, ale povídej,“ vyzval mě.
„No dobrá. Víš, jak se třeba můžeš zbavit blondýny? Postavíš ji před zrcadlo a řekneš ji, ať hraje s tou druhou blondýnou v tom zrcadle kámen, nůžky, pa…“ povídal jsem, když mě přerušilo houkání vlaku: „Hu-hů!“ Všichni jsme to slyšeli. Jasně jsem slyšel, že ten zvuk pocházel z údolí pod námi, ale z opačné strany, než jsme přišli. Ostatní mi dali za pravdu. Trunda konstatoval: „Neblázněte, lidi, copak jsme se všichni dočista zbláznili? Železnice je v údolí pod námi, ale vlevo, tak proč jsme houkání slyšeli zprava?“
Podivné houkání vyvolávalo více otázek než odpovědí. Bohužel. Už to vypadalo, že jsme se shodli na tom, že zvuk se šířil od leva a pak se odrážel od stromů napravo, a proto se nám zdálo, že vlak jede vpravo. Nicméně do diskuse vstoupil Fous, který ještě nepromluvil od záhadného houkání: „Blbost, posledním vlakem, který tu dnes projížděl, jsme jeli my. A stejně je vaše teorie taková celá nějaká kostrbatá a nepřesvědčivá. Ale na druhou stranu, vpravo je taky železnice, stará a nepoužívaná.“
Podívali jsme se na něho s výrazem, který jakoby říkal: „Ty si ještě dovoluješ mluvit? Po tom všem?“
Dohodli jsme se, že se utáboříme v údolí, odkud bylo slyšet houkání vlaku, a že prozkoumáme okolí kolem staré železnice. Sešli jsme dolů a našli si pěkné místečko na přespání. Bylo tam i dokonce improvizované ohniště, alespoň jsme nemuseli shánět kameny. Zapálili jsme si oheň a společně jsme si uvařili večeři: velký kotel instantní čínské polévky. Po tom, co jsme se najedli, jsme začali diskutovat. Celý dlouhý večer jsme diskutovali o jednom a tom samém tématu: Co to bylo za zvuk?
Po asi dvou hodinách debat se nám začalo chtít spát. Ani jsme se neshodli na tom, co to vlastně bylo. Zalezl jsem si do spacáku, ale přesto jsem nemohl usnout. Vsadil bych se, že ostatní také neusnuli a přemýšleli nad dnešní příhodou. Všichni jsme doufali, že se to ráno vyřeší.
Hu-hů-hu-hů-hů! Probudil jsem se. Byla noc, ani hvězdy vidět nebyly, pouze mlha kolem mě. Hu-hů-hu-hů-hů! Houkání přidávalo na hlasitosti. Teď jsem jednoznačně věděl, že zvuk slyším od železnice. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat. Na probuzení ostatních nebyl čas. Vyběhl jsem ze spacáku bez baterky, což se mi stalo osudným, protože jsem neustále o něco zakopával. V té mlze nebylo vidět nic. Ani kořeny, ani stromy, ani větve, nic nebylo vidět. Nakonec jsem zakopl o železnici, upadl jsem na koleje a narazil si hlavu. „Ááááá!“ křičel jsem, protože jsem si uvědomil, že se proti mně řítí stará lokomotiva, pravděpodobně z 19. století, století páry. Nejdříve jsem viděl jen přední světla. Za malou chvilku jsem začal rozpoznávat obrysy. Už byla ode mě tak na 5 metrů. Už jen 2 metry. Z okna vlaku se na mě dívala nějaká holčička. Zbývala ve mně jen velmi malá dušička a najednou… lokomotiva se rozplynula. Poté jsem upadl do bezvědomí.
„Co je? Jsi v pohodě? Co se stalo?“ sesypaly se na mě otázky, jakmile jsem otevřel oči. Neodpověděl jsem, jen jsem tupě zíral. „Víš, docela jsme se o tebe báli, protože jsme tě nemohli ráno najít. A ty si tady vyspáváš,“ pronesl ironicky Fous. Po chvíli jsem se zmátořil jen na jediné slovo: „Vlak!“ Fous se mě neustále na něco vyptával, ale já jsem jen dál potichu opakoval: „Vlak, vlak!“
Bylo po první hodině odpolední. Šel jsem se podívat, co dělají ostatní. „Nazdar!“ vykřikl Fous, když mě uviděl. Jeho pozdrav jsem mu opětoval. Za chvíli přišli s dřívím i Trunda a Kobliha. Vyprávěl jsem jim, jak to všechno bylo do nejmenšího detailu.
„No, myslím, že máš štěstí, že jsi naživu,“ pronesl vítězoslavně Trunda, jako bych přežil jeho zásluhou. „Zůstali jsme tady, protože tě nešlo probudit a nikdo z nás by tě netáhl,“ řekl Fous, zatímco jsem si vařil fazole, „ale je dobře, že jsi v pořádku.“
Když jsem se najedl, všiml jsem si, že jsou všichni zabalení. Zeptal jsem se: „Vy někam jdete? Jste mi to mohli říci.“
„My jsme ti to neřekli? Jdeme zjistit, co tady ten duch železnice dělal. A ty jdeš s námi!“ odpověděl mi rozpačitě Fous.
„No, hele, já nevím, co to bylo. Vím jen, že duchové neexistují, takže se tím nebudu zabývat. Měl jsem jen halucinace. Myslel jsem, že to všichni víte,“ reagoval jsem.
„Jak chceš, nikdy jsem na duchy nevěřil, ale tohle…“ vysvětlil mi Fous.
„Dobře, jdu s vámi. A kam vlastně chcete jít?“ zeptal jsem se.
„Půjdeme dolů do vesnice. Zeptáme se tam místních na tuhle železnici,“ přidal se do rozhovoru Trunda.
„Bezva tak vyrazíme!“
„Železnice říkáte?“ opakoval starší muž, který zde bydlí už přes 40 let, „koluje tady pověst, že při stavbě této železnice došlo k neštěstí. Bylo to prý někdy v 19. století, ztratila se tu jedna holčička. Bylo jí okolo 8 let. 3 dny a 3 noci ji místí obyvatelé hledali, ale marně. Po měsíci ji náhodou našli roztrhanou v lese na železnici. Už si nepamatuji, kdo ji našel, ale myslím, že to byl starosta, když šel na houby se svou manželkou. Podle toho co se říká, prý našla sklenici, v níž byl nitroglycerin. Bylo to, když se tam ta železnice stavěla. Asi ji tam nechali dělníci. Ona nevěděla, že je to nebezpečné, upustila sklenici na zem a bum!!! Roztrhalo jí to na kusy. Dodnes prý jezdí ve vlaku jako duch a zjeví se každému, kdo se přiblíží k železnici,“ dokončil své vyprávění „Strejda,“ jak mu ve vesnici říkají. „Děkujeme,“ řekl na rozloučenou Trunda za náš za všechny. „Mějte se dobře a žijte dlouho,“ odvětil mu na oplátku „Strejda.“ Když už jsme jeli vlakem zpátky do Plzně, tak jsem se otočil na Fouse a rozzlobeně jsem řekl: „ Pokud by měly všechny tvé vandry dopadnout takhle, tak tohle byl poslední vandr, který jsi organizoval!“ A měl jsem pravdu…