Místo ztišení
Místo ztišení:
Nelze se vyhnout tomu místu
hlas pochyb náhle v duši znící
zda vedle zpěvu velkých mistrů
smí zpívat také učedníci…
Myslím, že tahle krátká báseň Hedviky Bartoškové, přesně vystihuje to, o čem literární večery Mladých tužek přesně jsou – totiž o tom, že je fajn, že v Polanově síni Knihovny města Plzně, tedy v místech, kde zněly, zní a snad dál budou znít verše a próza řekněme větších i menších, ale i doopravdy velkých mistrů literatury, dostávají prostor autorky a autoři, co se na cestu literárních tvůrců teprve vydávají – včetně čtyř autorek, které tu v roce 2013 představily to, co píšou, o čem přemýšlejí a co všechno je pro jejich život a psaní podstatné.
Hedvika Bartošková se narodila jako Vodnář, vystudovala lékařskou fakultu obor stomatologie, ale je učitelka a učí na zdravotnické škole a prý patří (zatím) k těm, které to baví. O prázdninách jezdí kosit louky kvůli tomu, aby tam mohly růst divoké orchideje (které tam však zatím nikdy nevykvetly, ale aspoň si prý člověk procvičí paže a naučí se rozeznávat různé druhy rákosu, což se mu potom ve školním roce hodí). Taky má ráda Francii a francouzštinu a v životě považuje za důležité nechat věci a lidi okolo sebe růst a žít, protože věří, že ty věci mají samy od sebe dost velký potenciál vyrůstat do krásna. Hedvika se párkrát zúčastnila Trapsavce a už napsala, vyrobila a vydala sama vlastníma rukama sbírku básní, kterou následně rozdala kamarádům a známým…
Ančí Poubová je to naprosto renesanční živel a kromě psaní se pouští do focení, hraní na kytaru, šermování – má dva psy, hraje divadlo, jezdí na motorce, tancuje – určitě jsem na něco zapomněl. Další věc, která ji hodně zaujala, je folklór. Zpívá a hraje na perkusivní nástroje (včetně kosy, vozembouchu, famfrnochu...) v Lidové muzice z Chrástu, pod vedením Vojty Kouby. Baví ji psaní deníků, poznámek a zápisků, kreslení, spontánní nápady (třeba jít číst svojí poezii) a taky občas pití neuvěřitelně drahýho rumu, co se jmenuje Legendario a vlastně vůbec nechutná jako rum, spíš je to takovej rozinkovej likér... Za svůj dosavadní vůbec největší literární úspěch Ančí považuje to, že v první třídě vyhrála autorskou soutěž na ZŠ Tymákov, za což dostala knihu pohádek.
Martina Náhlíková teprve studuje Gymnázium Františka Křižíka na Lochotíně, ale co vím, tak její hlavní zálibou je divadlo, konkrétně opereta a muzikál. Před třemi lety uspěla v konkurzu do plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde jako externistka hrála v muzikálu Gypsy a teď v operetě Růže z Argentiny. Muzikál by chtěla studovat na JAMU a má i další koníčky (kromě psaní poezie taky step, zpěv, tanec, hudbu, film, divadlo, výtvarno), ale k věcem, co jsou pro ni důležité, patří taky – a vlastně hlavně to, že je křesťanka stejně jako její rodiče – mí kamarádi a mj. i trampové Vokoun a Strunka. Martina sama sice na vandry nejezdí, ale její vztah k trampovaní je i tak jednoznačně kladný a toulky přírodou má ráda.
Lenka Fránová vystudovala gymnázium Luďka Pika v Plzni, teď studuje Technickou ekologii na ZČU a je členkou plzeňské T.O. Kopretina (což je mimochodem převelice zajímavá a svérázná trampsko-vodácká osada, pověstná např. tím, že se tu i v dnešní době dosud pořádají naprosto skvělé a ryze trampské literární soutěže jako Miloušův blábol, anebo Cíbův škráb) a loni založeného západočeského literárního klubu Mladé tužky. Lenka píše, maluje, hraje na kytaru. V loňském, 38. ročníku celostátní trampské literární soutěže Trapsavec získala oceněni Malý Trapsavec (pro nejúspěšnějšího autora prózy, mladšího 23 let) a má za sebou navzdory hodně mladému věku i první opravdu literární úspěch, protože svou povídku …a čtvrtý šel nakoupit už stihla publikovat v plzeňském literárním měsíčníku PLŽ.
Mirek Valina